NE TOXICKÉ VÝCHOVĚ

Beatles nazpívali krásnou píseň She’s Leaving Home na svém epickém albu Sgt Pepper. Píseň byla o dívce, která utekla z domova. Matka v písni se neptá, proč jejich dcera odešla. Je jí to jedno. Místo toho se hroutí a naříká – „Tolik jsme jí toho dali. Neměla důvod utéct“. Ale ona přesto utíká z domova, protože v ní bylo něco, co jí bylo odepřeno. Možná jí bylo dáno mnoho, ale chybělo jí to nejzákladnější – přijetí a láska. Na konci písně její rodiče už přiznávají a naříkají: „Neuvědomovali jsme si, že je to špatně“

Téma narcistických a toxických rodičů rezonuje světem. Ne vždy ale toxické chování musí znamenat narcistického rodiče. Často je to jen o tom, že přebíráme generačně škodlivé vzorce, které předáváme dál svým dětem – samozřejmě s těmi nejlepšími úmysly. Pokud se však setkáme s odlišným paradigmatem výchovy, který je založen na dobrém argumentu, začneme své chybné vzorce měnit a upravovat. Narcistického rodiče však sebesilnější argument nepřesvědčí. Má potíž přiznat pochybení a bude si vždy tvrdošíjně obhajovat svůj přístup, jako ten správný. Vinu vidí všude kolem sebe a je přesvědčen, že děti a všichni kolem něj se proti němu spikli.

Toxickému chování rodičů také nahrává to, že je někdy považováno za „normální“. Všichni tak přece vychovávají, že? Připomeňme si také Stockholmský syndrom. Jedná se o jev, kdy člověk získá pozitivní vazbu k člověku, který jej trápí nebo drží v zajetí. Stockholmský syndrom může tedy stát za našim přesvědčením, že naše výchova byla správná a dětství doslova ideální. Typicky: „škoda každé rány, co padla vedle“. Toxické chování je mnohými často ospravedlňováno tím, že je konáno s láskou. K týrání dítěte často dochází pod rouškou správné disciplíny.

Rozpoznat toxické chování rodiče, neznamená rodiče odmítnou, zlobit se na něj, ale naopak. Znamená to lépe věcem i rodičům porozumět, jejich bolesti, kterou sami v dětství zažili.

Toxická výchova

Nikdo není dokonalý rodič. Každý občas máme nějaké výbuchy. To je přirozené pro každého z nás. Mluvíme-li o toxickém chování, je to něco, co se děje konstantně, pravidelně a je rodičem obhajováno jako nutná výchovná metoda.

Pojďme si ukázat velmi jednoduchou a základní poučku, která nám pomůže celou věc snadno pochopit.

Klíčové je porozumění, že dítě je mnohonásobně zranitelnější než dospělý. Přirozeně tedy nebudeme dělat dítěti něco, co zraňuje i dospělého, že?

Představte si, že vám někdo z vašich blízkých dá pohlavek nebo vás neustále okřikuje, když se nechcete podřídit jeho potřebám nebo vás pořád kárá za každou chybu. Mluví na vás způsobem: „laskavě si ukliď ten hrneček“ nebo ještě hůře. Jak se budete cítit? Zraní vás to. A teď si představte, že ty stejné nepříjemné pocity má i dítě, ale mnohonásobně silnější. Dítě je navíc v bezmocné situaci. Vy můžete partnera opustit, dítě ale nemá kam utéct. Pro dítě je to nesmírně skličující a vede to k uzavření se. Vrhá ho to do citové a psychické pasti. A pokud máte doma dítě s hypercitlivostí, pro něj to může být doslova zničující. Dítě vyrůstající v takovém prostředí v dospívání podléhá depresím a úzkostem, inklinuje k závislostem a nic netušící rodič se ptá, podobně jako rodič v písni od Beatles, jak je to možné? „Vždyť jsme dělali pro dítě maximum,“

Bít partnera, ponižovat ho, přebírat nad ním moc považujeme za ponižující a neospravedlnitelné, ale stejné chování vůči dítěti nazýváme výchovou. Pokud si něco nedovolíte udělat svému partnerovi, protože byste mu ublížili, o to spíše si nemůžete dovolit totéž udělat dítěti.

Pojďme si dát příklady škodlivého chování k dětem.

• Fyzické tresty. Trest je vlastně špatný koncept už od samého základu, natož fyzický trest. Trest znamená ublížit. Ubližování druhému jen zvyšuje bolest. Je to slepá ulička. Může se to zdát jako instantní účinné řešení, ale z dlouhodobého horizontu má fyzické, ale vlastně jakékoliv trestání velmi poškozující dopad. Stejně jako nebijeme svého partnera, když udělá něco špatně, neděláme to ani svému dítěti.

• Emocionální nestabilita rodiče může mít na dítě velmi nežádoucí dopad. Jakmile dítě neplní očekávání rodiče, rodič se stává agresivním a krutým. Dítě je v neustálém toxickém stresu a odpoutává se od svých potřeb a identity.

• Manipulace skrze vinu. Rodič může hrát roli oběti k ovládání svého dítěte. Dítě žije s pocitem, že je zodpovědný za to, že se rodič cítí mizerně. Dítě pak dělá věci ne proto, že mu dávají smysl, ale protože nechce vidět svou maminku nešťastnou.

• Chronická urážlivost. Rodič se vždy uráží, když dítě nesplní jeho očekávání. Jakákoliv neposlušnost ze strany dítěte je rodičem vnímaná jako osobní útok. Dítě je opět konfrontováno s pocitem viny za to, jak se rodič cítí.

• Autoritářství, poslušnost jako kladné hodnoty. Autoritářská výchova používá strach k zajištění řádného chodu domácnosti. Strach z trestu, strach z křičení, to vše však hluboce narušuje psychiku dítěte. Dítě se v takovém prostředí cítí emočně, psychicky i fyzicky uvězněno.

Existuje mnoho dalších příkladů citového, fyzického a emocionálního týrání, které dítě drží v kleci a velmi mu škodí. Tyto vzorce chování bohužel poškozují děti i ostatní členy domácnosti. U dětí mohou nepříznivě ovlivnit vývoj mozku a poškodit jejich zdraví, a to nejen duševní, ale i fyzické. Bylo prokázáno, že toxické prostředí tohoto typu má nepříznivý vliv na imunitu. Děti vyrůstající v takovém prostředí častěji onemocní. Jsou také náchylnější k závislostem; mají tendenci navazovat v budoucnu vztahy s toxickými lidmi; snadno podléhají škodlivým ideologickým a náboženským přesvědčením a mají sklony k psychickým potížím jako je úzkost a deprese.

LÁSKA A NENÁSILÍ JAKO FUNDAMENT

Je potřeba si vytvořit zdravou hierarchii hodnot. A i když se nám může zdát, že určité věci jsou pro dítě důležité a je nutné dítě k něčemu donutit, vždy mějte na paměti, že nejdůležitější hodnotou je vnitřní štěstí. A pamatujte, že k tomuto štěstí vede láska, přijetí a nenásilí, nikoliv trest, křičení, citové vydírání, strach, moc, síla či autoritářství. Musíme se zbavit škodlivých představ, že poslušnost je dobrá vlastnost a nezbytná k vedení dítěte.

Je potřeba se zbavit konceptu, že dítě je našim majetkem. Je potřeba se zbavit představy, že neposlušnost je vzpoura, kterou je třeba potlačit; že máme právo mít nad svými dětmi moc. Dítě můžeme učit, vést, ale nikdy ne způsobem, který je zraňující a škodlivý. Dítě není naším majetkem, jehož prostřednictvím naplňujeme své potřeby a očekávání. Jediné, co od nás dítě potřebuje, je bezpečí, přijetí a láska. Vše ostatní je už jen bonus.