Šunjavada, šunjata, prázdnota, nula – to vše jsou pojmy související s některými školami buddhismu a hinduismu. Tyto školy zastávají názor, že podstatou všeho je šúnja neboli prázdnota. To nemusí každému znít povzbudivě. Znamená to, že základem všeho je nic? Můžeme konečnou realitu shrnout do matematického konceptu nula?
Z historických záznamů je patrné, že kolem tohoto pojmu se vedly značné spory, a z těchto sporů je zřejmé, že samotní buddhisté neměli zcela jasno v tom, co se rozumí pod pojmem prázdnota. Buddhisté se rozdělili na mnoho a mnoho sekt, které podávaly různé výklady buddhistických konceptů. Spory o správný výklad pojmu šúnjá dokonce vyústily v násilné politické represe mezi tibetskými buddhisty.* Zdá se však, že tyto konflikty byly zcela zbytečné, neboť za pojmem šúnjá nebylo nic jiného než prostá hra se slovy, možná metafora, ale pravděpodobně za tím stála jen snaha odlišit se od ostatních filozofických a náboženských systémů tehdejší Indie.
ANATTA
Pojetí prázdnoty se v raném buddhismu neřešilo. Byť už rané texty buddhismu inklinovali spíše k negativní dialektice, která byla běžná i v upanišadovém hinduismu. V mnoha náboženských systémech se negativní dialektika používala k označování něčeho, co přesahovalo naše chápání. I v křesťanství se tento přístup vyskytoval a je to známé jako apofatická (negativní) teologie. Tento přístup tvrdí, že Boha nelze poznat přímo, nelze ho odhalit pomocí rozumových nástrojů a proto nelze popsat, co Bůh je; můžeme pouze říct, co není.
V Buddhismu se nejprve vyskytoval podobný koncept nazývaný anatta (ne-já) a stejně jako šúnja byl předmětem mnoha nedorozumění a rozdílných výkladů. Anatta se často vykládá jako žádné já, což je nepochybně omyl. Anatta neznamená, že neexistuje žádné bytostné já. Co tedy znamená „ne-já“?
KDE JE NAŠE JÁ?
Představte si, že vás požádám, abyste našli pravou podstatu židle; to, co ji dělá židlí. Myslím, že takové hledání bude neúspěšné. Židle totiž nemá nějakou magickou esenci, inherentní, samostatně existující „židlovou podstatu“, kterou by bylo možné najít. Pokud proniknete až do nejhlubších složek židle, najdete pouze hromadu věcí slepených dohromady. Můžete si židli přiblížit na nejmenší atomy a protony, ale nenajdete žádnou esenciální židlovost.
Židle je tedy v jistém smyslu konstruktem naší mysli. Židle je židlí pouze tehdy, pokud obsahuje všechny součásti, jako je sedadlo, nohy atd.
A totéž platí i pro nás. Ztotožňujeme se s různými identitami, ale když je rozebereme, zjistíme, že jsou to jen konstrukty mysli. Když se ptáme, kdo jsem. Jsem Jirka, Karel, Marie? Jsem člověk? Jsem Čech? Jsem tělo, muž, žena? Jsem ten či onen člověk? Pokud poctivě a pečlivě zkoumáte, kdo jste, všechny představy, které o sobě máte, se rozpadnou. Když o tom přemýšlíte, možná zjistíte, že nic z toho, co si myslíte, že jste, ve skutečnosti vůbec nejste.
Všechna naše „já“ jsou jen dočasné identity, koncepty se kterými se pouze identifikujeme, ale není to naše „já“. Všechna naše „já“ jsou jen konstrukty, které vznikají v závislosti na kombinaci různých složek. Znamená to však, že není žádné já? Znamená to, že po konečné analýze toho, kdo jsme, zůstane jen prázdno? Určitě ne. Už jen pokyn: „Uvědom si, že nemáš žádné já,“ zní vlastně jako čiré šílenství. Je to něco jako pokyn „vždy si pamatuj, že neexistuje paměť“ nebo „představ si, že nemáš představivost.“
Autoři konceptu anattá tedy patrně neměli v úmyslu odstranit existenci základního, esenciálního vědomí neboli já; neměli zřejmě na mysli, že nemáme žádné podstatné já, ale že některá naše „já“ jsou spojena s tělem a myslí; vše, co považujeme za svou osobnost, je pomíjivé a neobsahuje naši podstatu. Anattá je tedy pouhá analýza pomocí negace, která sice nedává odpověď na to, co jsme, ale pomáhá nám odstranit vrstvy falešných identit. Možná vychází z předpokladu, že není třeba postulovat definici našeho já, neboť já nemůže definovat sebe sama. A možná, že v okamžiku, kdy setřeseme všechna svá falešná já (anattá), automaticky se projeví naše pravé já.
Anattá je tedy spíše analýzou toho, co nejsme. Nejsme tím, za koho se považujeme. To, co si myslíme, že je naší osobností, je jen kombinací různých vlastností, pojmů, agregátů, traumat, vzpomínek, bolestí, radostí a tužeb, jejichž prostřednictvím vytváříme své dočasné a nepravé identity. Pokud hledáme já ve složkách, které tvoří naši lidskou osobnost, je to podobné hledání neexistujícího přeludu.
Bylo by však šílenství tvrdit, že není žádné já. Tvrdit někomu, aby si uvědomil a realizoval, že neexistuje, je podobné jako chtít po někom, aby snědl sám sebe. Jde pouze o to, že je někdy téměř nemožné definovat sám sebe, poukázat na sama sebe, podobně jako nůž nemůže říznout sám sebe nebo zrcadlo nemůže zrcadlit samo sebe. Neznamená to však, že se musíme vzdát veškerých pozitivních popisů konečné reality. Pojmy jako šunja, a nedualita jsou negativní terminologie, skrze kterou se snažíme dekonstruovat realitu. Naše bádání by však nemělo končit jen u této dekonstrukce, neboť to by nás zavedlo do velmi negativního a nihilistického pojetí existence. Je potřeba i pozitivního přístupu. Indičtí mystikové sice používali k popisu konečné reality často negativní terminologii (Brahman je beztvarý, neměnný, neomezený, nekonečný), ale zároveň se nevyhýbali pozitivním popisům, kdy Brahmanu přisuzovali kvality jako je láska, blaženost, poznání, čistota a krása.
Podívejme se na příklad s židlí. Pokud mluvíme o židli jako o konstruktu, je potřeba se zeptat, kdo vytvořil ten konstrukt a kdo je pozorovatel tohoto konstruktu? Z toho důvodu nemůže říct, že neexistuje žádné základní já. Říct: „tvé já neexistuje, protože je to jen tvůj konstrukt“ nedává smysl. Pozorovatel konstruktu musí předcházet konstruktu. To je stejné jako říct, že člověk neexistuje, protože člověk je jen iluze člověka.
ŠUNJA – PRÁZDNOTA
Koncept šunjá zpopularizoval buddhistický filozof Nágárdžuna, který byl pionýrem mahajánového buddhismu, a jeho texty se staly až biblickou autoritou pro další vývoj buddhismu. Často se tvrdí, že Nágárdžuna tento pojem zřejmě používal jako strategii, která má poukázat na hranice lidského jazyka a pojmů, než aby doslovně popisoval povahu skutečnosti. Jinými slovy, neříká nutně „nic tam není“, ale spíše „nemohu skutečně mluvit o tom, co tam je, protože k tomu nemám ani jazyk, ani pojmy. Nágárdžuna byl milovníkem filozofických polemik, a zdá se, že prázdnota pro něj byla spíše nástrojem kritiky tehdejších dominantních filozofických škol, které se neustále snažily popsat nejzazší realitu filozofickým jazykem. Byl to nástroj, který měl poukázat na omezenost lidského uvažování.
Když však čteme jeho dílo Múlamadhjamakakáriká, která je doslova biblí konceptu prázdnota, zjistíme, že jeho filozofie je sebepopírající a má až sebepožírající charakter. Nágárdžuna pravděpodobně reagoval na filosofické systémy své doby, které předpokládaly existenci neměnné, stálé podstaty, která byla nazýváná átman či Brahman. Jeho texty zní jakoby se Nagardžuna chtěl za každou cenu od těchto učení odlišit a vytvořil proto tento provokativní koncept prázdnoty všech jevů.
Není proto divu, že hinduističtí filozofové jako Šankara, Ramanudža a další označili Nágárdžunovo učení za nihilistickou slepou uličku. Obhájci se Nágárdžunovo konceptu odmítají nařčení z nihilismu a tvrdí, že Nágárdžuna pouze vysvětloval, že konečná pravda je mimo rámec našich intelektuálních snah. Když se podíváme na Nágárdžunovo a obecně buddistické pojetí té doby, můžeme vnímat silnou souvislost a napětí mezi negativním popisem konečné reality jako „prázdné“ a praxí, která často zdůrazňuje odříkání světských požitků a dokonce existence samotné. Pokud by Nágárdžuna a další skutečně chápali prázdnotu jako metaforu pro nevyjádřitelné, nebyl důvod, proč by to tak skrývali.
Pokud je však vše prázdné, pak je prázdnota sama také prázdná, což může vést k sebezrušení nauky. Tibetský myslitel Dölpopa (14. století) proto reagoval teorií šentong (prázdnota jako metafora), kde tvrdí, že zatímco jevy jsou prázdné, existuje konečná realita (tathágatagarbha), která není prázdná. Tento koncept však vedl mezi buddhisty k ostrému a násilnému konfliktu (viz dodatek na konci článku).
KONEČNOU REALITU LZE VYJÁDŘIT
Pokud vezmeme negativní dialektiku a koncept prázdnoty doslova, zjistili bychom, že jakékoliv pozitivní vyjádření je prázdné, pomíjivé, což je opět cesta k nihilismu a skutečné vnitřní prázdnotě. Je potřeba také chápat, že buddhismus na západě je interpretován po svém, je romantizován a idealizován, což je důsledek literatury raných západních orientalistů z konce 19. století. Ti líčili buddhismus a východní nauky silně idealisticky a zabarvovaly je jistým esoterismem a okultismem, v té době módním. Často se setkávám s obhájci buddhismu; z jejich slov je však patrné, že si buddhismus interpretují po svém, tak a vytvářejí si takto jeho pozitivnější verzi. Což v zásadě nepovažuji za špatné.
Někteří se snaží racionalizovat prázdnotu pomocí nelogických zenových konceptů jako je plná prázdnota, ale v podstatě tím jen říkají: „nechci prázdnotu“.
Buddhismus byl ve skutečnosti poměrně radikálně svět odmítající. Zakazoval hudbu, divadlo či tanec každému, kdo se rozhodl vzít Buddhovo učení vážně. Světský rodinný život toleroval, avšak považoval jej za nižší a až na pár výjimek nekompatibilní s dosažením té nejvyšší pravdy.
Ačkoliv si vážím buddhismu i pro některé jiné jeho koncepty jako je důraz na laskavost a nenásilí, myslím, že Buddhismu zásadně chybělo pozitivní přijetí existence jako takové.
Ve skutečnosti by dosažení osvícení, onoho dokonalého stavu, po němž buddhisté i hinduisté tolik touží, znamenalo konec existence. Autoři buddhistických textů si byli této skutečnosti zřejmě vědomi. Pravděpodobně právě odtud pramení ona hluboká averze k existenci a silný důraz kladený na konečný stav – nirvánu, neboli vyvanutí – který představuje naprostou negaci bytí.
Jsem přesvědčen, že to esenciální můžeme vyjádřit pozitivním způsobem – poezií, hudbou, tancem, ale i slovem, dotykem. Kdybychom měli vyjádřit konečnou realitu slovem a pozitivním termínem—a já věřím, že je to možné—, nebylo by to slovo prázdnota, Bůh, Brahman, Ono nebo Nicota, ale láska. Láska je samozřejmě jen pojem, opět jen jiné slovo. Pokud však toto slovo překročíme, nalezneme prožitek či pocit, který přesahuje logiku či pojmy. Láska tedy může v jistém smyslu poskytnout způsob, jak se spojit s Nejvyšší skutečností a vyjádřit Nejvyšší skutečnost, která přesahuje lidský rozum. Jsem přesvědčen, že každé slovo, každý pohyb, každý hudební tón, každý tanec a poezie vyjadřující lásku je přesným vyjádřením Nejvyšší skutečnosti.
Nejvyšší skutečnost nevnímám jako dosažitelný cíl, substanci, vědomí či konečný stav bytí, po kterém toužili buddhisté nebo hinduisté, ba dokonce i křesťané, který jej viděli ve spáse. Chápu ji spíše jako nekonečný proces, jehož pozitivní metaforou je smysluplné naplnění. Tento proces nemá završení – je to kontinuální cesta, nikoli pevně daný bod a jestli má nějaký vrchol, kterému můžeme klidně říkat Bůh, bude vždy nedosažitelný a v této nedosažitelnosti (nikoliv prázdnotě) je celá pointa. Možná něco podobného chtěl říct Nágárdžuna, ale vzal to podle mě příliš radikálně a stroze. Ale možná měl jen zrovna špatnou náladu, když sepisoval svoje průkopnické dílo o prázdnotě.
PS:
Napadla mě myšlenka, kterou by se to dalo shrnout. Prázdnota je jako ticho, na kterém vzniká zvuk a hudba. Je to jako prázdný papír, na který můžeme psát poezii. Nágárdžunova buddhistická prázdnota v podstatě říká:
„Poezie na papíře jen překáží vnímat prázdný papír“.
Mystik by možná raději řekl: „Poezie dává smysl prázdnému papíru“.
Dodatky:
Tibetské buddhistické školy se dělí na dva myšlenkové směry týkající se konceptu šunja.
- Šentong – představitelé tohoto názoru přišli s tím, že pojem šunja není doslovná prázdnota, ale metafora. Konečné buddhovství neboli konečná realita je světelná existence, která je mimo změnu, nezničitelná, nezrozená, ale existující. Jelikož je konečná skutečnost nevyjádřitelná, je vyjádřena pomocí konceptu šunja, který však není doslovným vyjádřením konečné pravdy.
- Rangtong – byl v opozici k názoru Shetong a tvrdil, že šunja je doslova prázdnota. Skutečnost nemá žádný základ bytí, je doslova prázdná.
Dalajlamova škola Gelug se hlásila ke konceptu rangtong a byla známá svou silnou kritikou názoru šentong. V 17. století dalajlamův úřad nakonec zakázal šíření šentongské doktríny. Knihy, které ji prezentovaly, nechal zničit. Zakázány byly také všechny knihy slavného buddhistického mudrce Sakja Čokdena, který pojetí prázdnoty pojal obrazně a přikláněl se k pozitivní interpretaci povahy konečné reality. Dalajlamův úřad přinutil mnichy zastávající koncept šentongu, aby konvertovali k tradici gelug. V 19. století byl koncept šentungu opět v Tibetu obnoven a byť je kritizován, je aspoň tolerován.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
