UNIKÁTNÍ SKLADATELKA, O KTERÉ JSTE MOŽNÁ NESLYŠELI
Následující článek a rozhovor vyšel původně v českém magazínu Harmonie, který se věnuje klasické hudbě, world music a jazzu.
Yoko Kanno (nar. 1963) je japonská skladatelka a hudební vizionářka. Její jméno není široké veřejnosti v západních zemích tolik známé, ale díky svému talentu a kreativitě je milovanou a obdivovanou umělkyní mezi mnoha hudebními nadšenci po celém světě. S více než osmdesáti alby na svém kontě je nejvíce známá díky své hudbě, kterou skládala pro řadu ikonických anime seriálů a filmů. Z nichž připomeňme například Cowboy Bebop, Ghost in the Shell: Stand Alone Complex, Macross Plus, Wolf’s Rain.
Její mimořádná přizpůsobivost v rámci různých hudebních stylů a schopnost porozumět hudebním emocím v širokém spektru hudebních žánrů je ohromující. Zvláště když se to dá do souvislosti s faktem, že Yoko Kanno vyrůstala v konzervativní rodině na japonském venkově zcela izolované od televize, rozhlasu nebo kina. Jediná hudba, se kterou přišla do styku, byla západní klasická hudba. Přesto, když slyšíte její rockové, popové, jazzové, bluesové nebo elektronické skladby, máte pocit, jako by každý žánr, kterého se dotkne, koloval v její krvi od narození.
Při vyslovení jejího jména, se všem, kdo její hudbu znají, vybaví zřejmě silné a pronikavé emoce. Ve svých symfonických dílech dokáže posluchače vtáhnout do široké škály emocionálních stavů, včetně těch, které by se mohly zdát západnímu uchu až patetické. Hudba Yoko Kanno někdy obsahuje tolik energie a dravosti, že vás to nenechá v klidu, jindy se noří do hlubokých až temných emocí, ale vzápětí dokáže zcela otočit a vytvářet hudební plochy plné něhy a radostné krásy. To vše zároveň propojuje s mistrovským smyslem pro náročnost, sofistikovanými aranžemi plnými překvapení a technických detailů. Její skladatelské mistrovství můžeme s čistým svědomím srovnávat i s těmi největšími velikány klasické či filmové hudby.
Když jsem mluvil s britským dirigentem Anthonym Inglisem, zeptal jsem se ho na jeho spolupráci s Yoko Kanno. Anthony Inglis je nejpopulárnějším britským dirigentem, který dirigoval mnoho světových orchestrů včetně London Symphony Orchestra či Královskou filharmonii, ale také dirigoval většinu partitur Yoko Kanno na počátku její kariéry. Anthony Inglis se mě zeptal, jak se dnes Yoko Kanno má, a řekl, že už je to mnoho let, co s ní pracoval. Prozradil jsem mu, že se stala jednou z nejlepších japonských skladatelek. Odpověděl mi, že ho to ani trochu nepřekvapuje. Inglis řekl, že je to geniální skladatelka a aranžérka s mimořádným sluchem. Sdílel se mnou také jednu malou vzpomínku na Yoko Kanno:
Myslím, že kromě velmi dobré skladatelky s mimořádným sluchem je Yoko Kanno i velmi milý člověk. Nahrávali jsme jednu její skladbu pro film, ale někde byla slyšet falešná nota. Všichni jsme to slyšeli, i když velmi slabě, ale věděli jsme, že to tam je. Přehrávali jsme tu pasáž znovu a znovu, abychom zjistili, který nástroj je vytváří nežádoucí disonanci, ale nikdo z nás na to nemohl přijít. Teprve když přišla Yoko, hned po prvním poslechu okamžitě identifikovala špatný tón a řekla, že pochází ze zvuku gongu. Předpokládám, že jako zkušený dirigent stojící mimo orchestr jsem to měl slyšet, ale neslyšel, avšak ona to slyšela okamžitě.
Yoko Kanno nevyhledává pozornost médií a často i odmítá rozhovory nebo pozvání do různých pořadů. Rozhovorů s Yoko Kanno je skutečně poskrovnu. Potěšilo mě, že jí mé otázky přišly zajímavé a hluboké a s naším rozhovorem souhlasila. Bylo pro mě příjemným a nečekaným překvapením, že Yoko má bohaté znalosti o České republice, kterou již několikrát navštívila.
Yoko Kanno odpovídala na mé otázky v japonštině. Tímto bych rád poděkoval japonské muzikoložce Masako Kotsu, která žije v Čechách a která mi s překladem pomáhala.
ROZHOVOR S YOKO KANNO
V minulosti jste prý již Českou republiku navštívila. Jaké jsou vaše pocity z této návštěvy?
Poprvé jsem Českou republiku navštívila v devadesátých letech, kdy jsem nahrávala své skladby s Českou filharmonií. Tehdejší sál měl vynikající akustiku a úroveň muzikantů byla vskutku vysoká. Navíc cena pronájmu orchestru byla levnější než v tehdejším Japonsku. Častokrát jsem také nahrávala ve Dvořákově síni v Praze. Zhruba v té době jsem slyšela, že se v Česku natáčí také hudba pro řadu západních a hollywoodských filmů.
Vzpomínám, že zvuk Dvořákovy síně byl nádherný a orchestr v tom prostoru zněl úžasně. Interpretační výraz orchestru byl hluboký, harmonie vyzněly krásně.
Překvapující pro mě bylo, že v té době byla v orchestru pouze jedna žena – hráčka na harfu. Líbil se mi také lidský přístup, kdy například hráči začali o přestávkách v práci pít pivo. I když v důsledku toho bylo pak později jejich hraní poněkud nepřesné a neladné.
Město Praha je krásné a barva večerní indigové oblohy a hlas zpívajících špačků ve mně zanechali silný dojem. Miluji také Karlův most v období sněhu a české venkovské silnice v období května. Mé oblíbené české jídlo je svíčková. Občas si ji dokonce sama uvařím. Objednávám si na to speciálně smetanu od jednoho farmáře v Japonsku.
Češi na mě působí zdrženlivě, klidně, ale zdají se velmi silní. Viděla jsem demonstrační pochody, kde lidé šli tiše, aniž by zvyšovali hlas. Umění v Čechách na mě nepůsobilo výstředním způsobem, tak aby upoutalo pozornost lidí. Připadalo mi, že české umění se vyjadřuje opatrněji a klidněji. Když se dívám na obyvatele České republiky, mám dojem, že hluboko v jejich srdcích je malý modrý plamínek a ten plamínek s nimi doznívá, i když jen tiše sedí vedle sebe.
Napadá mě, zda znáte nějaké české hudební umělce, ať už současné nebo klasické?
Bohužel ze soudobé české hudby neznám nikoho. Znám Smetanu a Dvořáka, protože jejich hudba se v Japonsku vyučuje v hodinách hudební výchovy na základních školách. Jejich melodie jsou působivé a Japonci hudbu Dvořáka i Smetany milují.
Musím říct, že vaše skladatelské i aranžerské schopnosti jsou obdivuhodné. Studovala jste v Japonsku hudbu?
Nemám žádné konvenční hudební vzdělání. Někdy toho lituji, ale zároveň cítím, že to má určité výhody. Všechno je to o zkušenostech, které jsem nasbírala v oblasti nahrávání. Naučila jsem se mnoho věcí jen tím, že jsem neustále kladla otázky interpretům. Ale protože jsem neměla hudební vzdělání, způsob, jakým píšu noty, je hrozný. Píšu skladby, aniž bych věděla, jak správně vrstvit harmonie.
Co se týče pop music a hudby s rytmikou, setkala jsem se s takovou hudbou poprvé až na univerzitě, kde jsem začala hrát v kapele. Napodobovala jsem populární písničky, což mi pomohlo zlepšit své dovednosti. Rytmu jsem ale vůbec nerozuměla. Starší členové kapely mi vtloukali do hlavy, jaké jsou rozdíly v různých typech groovu.
Slyšel jsem, že jste jako dítě byla izolována od vnějšího světa, rodiče vám nedovolili sledovat televizi, filmy nebo poslouchat moderní hudbu. Jak se na to dnes díváte?
Ano. Vyrůstala jsem na venkově, kde nebyla žádná kina a moji rodiče byli velmi přísní, takže jedinou kulturou pro mě bylo chození do zoo. Až později, když jsem se osamostatnila, chodila jsem do zábavních parků a Disneylandu a tam jsem poprvé v životě spatřila umělecké show. Byla jsem tím doslova ohromena. Stále nemohu zapomenout, jak to na mě zapůsobilo. Neměla jsem lehké dětství, ale myslím, že bylo vlastně dobře, že mě díky tomu výkony hudebníků tak hluboce dojaly a zasáhly.
To je zajímavé. Když o tom přemýšlím, v perspektivě těchto zážitků z dětství, máte pocit, že svoboda je pro děti důležitá?
Svoboda dětí může být podmíněná. Dospělí se mohou domnívat, že nechávají děti svobodné, ale ve skutečnosti i oni nevědomky své děti ovlivňují a vedou určitým směrem. Na druhou stranu je také obtížné užívat si radost ze svobody, když je vám od samého počátku slibována úplná svoboda. Svoboda je však důležitá. Není také náhoda, že se vaše tělo narodí v určitém prostředí. Myslím, že každý z nás si svobodu utváří jinak ve vztahu k různým věcem, s nimiž se později setkává.
Mnoho lidí říká, že ve vaší hudbě je duchovní aspekt. Jeden psychoterapeut dokonce tvrdí, že vaše hudba má terapeutický účinek, a používá ji v rámci léčby svých klientů. Uvažovala jste někdy o tom, že by vaše hudba mohla tímto způsobem pomáhat? Máte pocit, že ve vaší tvorbě existuje vztah mezi hudbou a spiritualitou?
Nikdy jsem to nedělala vědomě s tím, že bych hudbu tvořila pro tyto účely. Když jsem pracovala na hudbě pro postavu virtuálního idola (V japonské popkultuře slovo idol – aidoru – poukazuje na zpěváka, který je vytvořen čistě pro komerční účely a generování úspěchu) pro anime seriál Macross Plus, dostala jsem zadání vytvořit hudbu, která měla sloužit jako zbraň. Vzala jsem tento požadavek příliš vážně a vytvořila jsem takové zvukové plochy, ze kterých jsem měla skutečně sama špatný pocit. Slyšela jsem pak, že jeden mladík řekl, že se dal k vojenskému letectvu poté, co slyšel tuto hudbu. Začala jsem tehdy velmi přemýšlet o vlivu hudby na lidi.
Bezprostředně po velkém zemětřesení v Japonsku, ve tmě bez elektřiny, jsem na Youtube umístila hudební skladbu „Anatajishindeite bujideite“, která nesla určité poselství. Skladba se šířila jako požár. Později jsem vydala píseň Hanawa saku. Tu jsem napsala, abych zesnulému člověku sdělila, že se mi daří dobře. Několikrát jsem viděla lidi s demencí, kteří ztratili paměť, jak si píseň Hanawa saku zpívají, jako by ji znali už dlouho. Nedělám to se záměrem, ale uvědomuji si, z jaké části své mysli zvuky a melodie čerpám. Cítím, že to, co nabírám a vytvářím z místa blízkého říši podvědomí, rezonuje pak se stejnou částí posluchače.
Máte velmi široký záběr žánrů (klasická hudba, elektronika, rock, jazz, pop, klasika, avantgarda). Když poslouchám vaši jazzovou a rockovou hudbu, opravdu to zní, jako byste ji měla v krvi a poslouchala ji od dětství. Posloucháte všechny tyto žánry? A v jakém okamžiku svého života jste se s těmito žánry seznámila?
Nejsem typem milovníka hudby, který by neustále něco poslouchal. Ráda tvořím, ale poslouchat hudbu (včetně vlastní hudby) je pro mě mnohdy bolestivé. V první řadě nedokážu sedět v klidu a poslouchat. Všechny zvuky, které slyším v různých obdobích, se však stávají mou krví. Ať už je to zvuk přejezdu vlaku nebo zpěv ptáků.
Když slyším nějakou hudbu, mám pocit, že chápu, co za ní stojí, jakou cestu urazila, než vznikla. Mám vždy tento silný pocit, i když je to možná jen moje představivost.
Například když poslouchám jazz, vnímám tam propojení s lidovými písněmi, jakýmsi nepravidelným groovem a cítím za tím určitou bolestnou minulost. Když tomu přijdete na kloub, zjistíte, že to původně souvisí s něčím jako zvířecím křikem nebo řevem. Při poslechu jakékoliv hudby mám pocit, že ji poslouchám spolu s celou historií, která k ní vedla.
Přiznám se, že v některých z vašich písní jsem si všiml určitých citací z písní Beatles. Jako dítě jsem Beatles miloval. Zajímá mě, zda také máte ráda jejich hudbu?
Ano, mám. Dřív jsem ji moc neoceňovala, ale nyní se mi líbí. Mám ráda na jejich hudbě harmonické změny a směr zvukové krajiny a produkce. Jejich hudba má sice jednoduché, ale silné melodie i poselství.
Jak vás při tvorbě ovlivňuje kulturní prostředí Japonska a jaký je vlastně váš vztah k japonské klasické a lidové hudbě?
Nejsem si tím jista. S japonskou klasickou hudbou jsem se setkala vlastně teprve nedávno. Ale myslím, že je pro ni charakteristický japonský kolorit a způsob pohledu na věc. Estetika skromnosti, minimalismu a rozptýlenosti; ponechání prázdného prostoru, aniž by v něm bylo mnoho řečeno, smysl pro přirozenost, pocit odstupu od ostatních a tak dále.
Spolupracovala jste s mnoha různými umělci po celém světě – jaká je vaše nejoblíbenější spolupráce?
Pravděpodobně máte na mysli spolupráci se zpěváky. V hudbě se neumím vyjadřovat sama. Mou hudbu do velké míry tvoří hudebníci, studiový technici, orchestry a mnoho dalších lidí. Pokaždé, když se setkám s novými lidmi, je to pro mě podnětné a zkušenosti se stupňují. Zážitek, kdy se prostřednictvím hudby sblížíte s někým, s kým nemluvíte stejným jazykem, je obzvlášť nádherný a bez hudby těžko dosažitelný.
Některé vaše písně jsou plné radosti a pozitivní energie, zatímco jiné obsahují temnější prvky. Jaká nálada hudby je vám blízká?
V dětství jsem hodně zpívala chvalozpěvy. Nejsem vůbec nábožensky založena, ale myslím, že společným jmenovatelem je mi jakýsi pocit úcty k entitě, kterou můžeme nazvat Bůh – entitě, která je tvořivým i ničivým principem přírody.
Zejména soundtrack k filmu Zankyou no Terror (Terror in Resonance) obsahuje jistou temnou hudební náladu. Album bylo nahráno na Islandu, že? Co bylo důvodem nahrávání v tak vzdálené a odlišné zemi, jako je Island?
Příběh byl o zasněženém místě, jako je Skandinávie, takže při skutečné návštěvě těchto míst jsem si řekla, že příroda a hudba Islandu by se k tomuto dílu hodily. Myslím, že islandská hudba má v sobě atmosféru konce světa – zvuk produkovaný na málo nástrojů, chladnou atmosféru, hustý a uzavřený svět malé skupiny lidí.
A jaké byly vlastně zkušenosti s nahráváním s hudebníky na Islandu ve srovnání s nahráváním v Japonsku?
Na Islandu panovala během nahrávání velmi lidská a rodinná atmosféra. Studio mělo tak útulný interiér, který vás nutil zůstat déle. Uvnitř studia byli psi. Zvuková izolace však byla nedbalá a dovnitř pronikal zvuk deště a větru, který zachycovaly mikrofony. Zdálo se, že pro umělce bylo důležitější, aby se cítili pohodlně a dosáhli hlubšího stavu bytí, než mít kvalitní zvukovou izolaci. Zvláštní pro mě bylo, že všichni hudebníci chodili do jiného zaměstnání a někteří přišli nahrávat až poté, co skončili s učitelskou prací. Umění se zdálo být přirozenou součástí života, a zdálo se, že v jejich životech zapustilo kořeny.
To působí jako skoro jako kontrast s Japonskem. Co si mnoho lidí spojuje s Japonskem, je přesnost, disciplína a neúnavná píle. Platí to i pro japonský hudební průmysl a japonský umělecký svět?
Ano, myslím, že ano. Někteří Japonci to tak mají. Spousta lidí v Japonsku nešetří na detailech a jsou posedlí perfekcionalismem. Ráda bych také podotkla, že Japonci obecně milují nové věci a rádi přijímají ze světa různé vlivy, které pak po svém modifikují a inovují.
Mnoho vašich písní je napsáno v neexistujícím jazyce. Dáváte přednost hudbě, která namísto textu zprostředkovává spíše obraznost, abstraktní emoce?
Mám ráda japonský jazyk a mám pocit, že jeho ovládáním lze říct spoustu věcí. Na druhou stranu mám pocit, že jazyk je ve svém rozlišení velmi hrubý, pokud jde o vyjadřování něčeho velmi hlubokého. Někdy tím, že použiji slova, abych sdělila něco srozumitelného, se musím přizpůsobit chápání doby, čímž se ale životnost hudby zkrátí. Myslím, že někdy tón hlasu vyjadřuje víc než samotný jazyk. Proto často v hudbě nepoužívám texty.
Slyšel jsem, že tvůrce světoznámého televizního seriálu Cowboy Bebop změnil děj poté, co slyšel hudbu, kterou jste do něj přinesla. Mám pocit, že je to opačný proces. Ne hudba přizpůsobena filmu, ale film hudbě.
Tvořila jsem hudbu ke Cowboy Bepop a když jsem ji předala, scénář ještě nebyl celý hotový. Doslechla jsem se, že některé příběhy vytvořil režisér poté, co slyšel hudbu nebo se inspirovali mojí hudbou, kterou slyšel v různých scénách, v nichž hudba hrála. Ne všichni režiséři mohou přijít s takovými nápady a režisér filmu Cowboy Bebop hudbu miluje; dokáže do hudby vložit nevyřčené a vyjádřit to. Tehdy jsem nevěděla, že tento režisér, Watanabe Sinichirou, má takový přirozený talent. Od té doby jsem s ním několikrát pracovala a věřím jeho smyslu pro styl. Při práci s ním se cítím velmi svobodně.
Jaké to pro vás je tvořit s hudebníky z tak naprosto odlišných kultur? Jaký je váš přístup ke spolupráci, abyste spojili různé hudební styly a kulturní vlivy? Jsou nějaké obzvlášť nezapomenutelné zážitky nebo zvláštní momenty při spolupráci s hudebníky z různých zemí?
Například Cowboy Bebop chtěl jazz, a tak jsem odjela nahrávat do New Yorku, domova jazzu. My jako Japonci jsme měli určité konvence o tom, co má být jazz. Studiový zvukaři jazzu v New Yorku působili velmi uvolněně. Jejich smysl pro svobodu byl svěží jako u dítěte. Také když jsem nahrávala písně k albu Wolf’s Rain, přímo v Brazílii s brazilskými hudebníky, byla jsem ohromena, jak se muzikanti dokázali tak detailně a emočně vyjádřit prostřednictvím rytmu. Uvědomila jsem si, že jsem rytmu chybně přisoudila pouze roli kontroly tempa.
Na vídeňských nahrávkách jsem při hraní s hudebníky v orchestru zažila, jak volně se hudební nápady měnily přirozenou cestou a jak si to soubor užíval. To si můžete uvědomit jen tehdy, když se na to místo vydáte, jste mezi tamními lidmi a hrajete s nimi. To mě vždy přivádí k uvědomění, že jsem jen malou součástí většího souboru.
Máte nějakou životní filozofii, která se promítá do vaší hudby?
Ani ne tak filozofii. Existuje čínské přísloví, které říká „ch’ien“, což znamená přítel, se kterým si ze srdce rozumím. Toto přísloví vzniklo, když měl jeden citerový virtuos přítele, který byl skvělým posluchačem. Vypráví se, že po smrti posluchače přestal citerový virtuos hrát na citeru. Když jsem tento příběh slyšela, napadlo mě, že hudba a zvuk nemohou existovat bez posluchače. Když budu jen tak výt do vzduchu, nebude to hudba. Není to hudba jen proto, že jsem vytvořila zvuk. Je to hudba, jen, když se dostane k něčímu sluchu. Často o tom přemýšlím.
Slyšel jsem, že nejenže tvoříte hudbu, ale také píšete.
Fotím, píšu, tančím a dělám spoustu dalších věcí. Mám pocit, že hudba se od těchto věcí nijak neliší. Mám pocit, že místo hudby píšu, fotím a tančím.
Jako poslední otázku se zeptám, jaké jsou vaše budoucí projekty a plány?
Bohužel nemohu nyní zveřejnit, co chystám. Ale ráda bych cestovala do různých zemí. Česká republika patří k mým oblíbeným zemím a láká mě navštívit český venkov a přírodu.
Moc děkuji, že jste si udělala čas na rozhovor pro české publikum.
I já děkuji. Byla to milá vzpomínka na krásné dny, které jsem v Čechách strávila.
Hudba Yoko Kanno je žánrově nesmírně bohatá. Někdy je velmi obtížné vybrat něco z její tvorby, neboť Yoko Kanno natočila kolem 150 alb, která obsahují nejen orchestrální filmová díla, ale také jazzové, rockové, popové písně i různé avantgardní skladby. Níže uvádím několik málo odkazů na její hudbu.
Melancholická orchestrální skladba z anime Wolf’s Rain. Její orchestrace, smysl pro melodie a harmonie je zcela mimořádná.
Tyto dvě skladby jsou rovněž z jejího soundtracku k seriálu Wolf’s Rain. Zde můžete slyšet její jemnější emocionální polohu. Na jednu stranu tak jednoduchá na poslech a na druhou stranu tak rafinovaná ve svých aranžích, práci s harmoniemi a technických detailech.
Divočejší a jazzovější poloha Yoko Kanno. Studiová perfomance s její jazzovou kapelou Seatbelts. Tanks se stala jednou z jejích nejkultovnějších skladeb a byla použitá v legendárním a celosvětově úspěšném anime Cowboy Bebop.
Další její píseň Sora vás dostane přímo do nebe. Takřka 25 let stará píseň, ale zní stále čerstvě. Píseň je zpívaná v Yoko vlastním jazyce.
Nádherná skladba, ve které se odráží smysl pro Japonskou melodičnost
Jedna z mých vůbec nejoblíbenějších skladeb od Yoko Kanno. Chce to ale vyčkat než se rozjede po více než minutovém intru na flétnu.
Osobně je mi blízká její meditativní poloha, jako například v tomto výběru jejích písní a skladeb. Zavřete oči a hudba vás něžně odvede do hlubokých emocionálních a abstraktních světů. Hudba, kterou bych se odvážil nazvat léčivou.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Kliknutím na logo PayPalu níže nebo na číslo účtu 2025042011/3030 můžete přispět částkou, kterou považujete za vhodnou.
Díky a s láskou
Jirka
