Ego je velký strašák. Mnohé seberozvojové motivační citáty nám sdělují, že ego je původcem našich problémů. Nejeden spirituální influencer vám vysvětlí, jak nutné je zbavit se svého ega. Co ale myslí tím egem? Když se snažíme zjistit, co přesně ego znamená a jak ho definovat, většinou narážíme na nejasné a nejednoznačné vysvětlení.
CO JE EGO?
Slovo „ego“ znamená ve skutečnosti „já“. Nic víc, nic míň.
Pokud ego znamená „já“, tak jak se já mohou zbavit svého já? To nedává žádný smysl. Evidentně zde dochází k terminologickému zmatku. Ego zřejmě pro mnoho lidí znamená něco jiného než jaký je jeho původní význam. Možná se shodneme na tom, že ego je nějaký sobecký prvek naší osobnosti. Ale co to přesně je? Kde se bere ta věc, kterou tak moc nemáme rádi?
Někdy se lidé odkazují na východní filozofii, která nás údajně nabádá ke zbavení se svého ega. Není to však úplně tak pravda. Východní, respektive, indická filozofie nic takového doslova netvrdí. Avšak nabízí možná trochu přesnější terminologii.
Ego se v sanskritu nazývá aham. Aham znamená „já“. Písmena h a g se často ve vývoji jazyka zaměňovala. Slovo aham má společné kořeny s praindoevropským eghóm z čehož se vyvinulo řecké slovo ἐγώ (egó), latinsky ego (já). Nikde v indické filozofii však nenajdete negativní postoj k „já“.
Proč tedy tolik povyku kvůli egu – kvůli já? Indičtí filozofové používali také pojem „asmita“. Asmita vyjadřuje doslova pocit odděleného já. Já samo o sobě problém není, problém je jeho pocit radikálního oddělení. Toto oddělené já může bujet, může se rozšiřovat na různé iluzorní identity – tělo, domov, národ. Toto oddělené já si vytvoří svou klamnou identitu, která je rozšířena na různé předměty a cítí se oddělena nebo odcizena od všeho dalšího, s čím není ztotožněna.
ZÁNIK EGA?
Je rozšířený názor, že je potřeba usilovat o jednotu a rozpuštění sebe sama. Jednotou se zde nemyslí zánik já, nýbrž „já“ se vnímá jako součást celku. Jednota není konec rozmanitosti. Jednota neznamená doslovný zánik individuality, nýbrž její začlenění do většího celku. Jednota totiž nemůže existovat bez rozdílu.
Pokud bychom si jednotu představili jako úplné rozpuštění individuálního „já“, ocitáme se v paradoxu, kdy jednota není nic jiného než prázdnota – a prázdnota sama o sobě nemůže být jednotná, protože nemá co sjednocovat. Dualita, tak často zavrhovaná, je ve skutečnosti sama podmínkou vnímání jednoty – kdyby nebylo duality, kontrastu, rozdílu, neměli bychom vůbec žádný pojem jednoty. Svět jako celek existuje jen díky rozdílům mezi jednotlivými částmi.
Dá se tedy říct, že pocit izolovaného „já“ je stejně problematický jako představa, ve které existuje pouze jedno já. V zásadě jsou to dvě strany téže mince.
Skutečné štěstí nemůžeme prožít, dokud se vnímáme jako radikálně oddělení od okolního světa. Právě toto oddělení nám brání v hlubším prožívání života. Naše já je tedy fundamentálně propojené s ostatními a to je důvod, proč nám dělá tak dobře laskavost, nesobecké starání se o druhé, služba druhý. Nelze totiž najít skutečné štěstí odděleně od druhých.
OSVÍCENÉ JÁ
Některé duchovní tradice usilují o individuální osvícení. Učí, že veškerá spiritualita se nachází uvnitř nás, a proto nepotřebujeme ani okolní svět, ani druhé lidi k dosažení dokonalosti, neboť to duchovní se nachází v nás.
Nebudu tomuto přístupu plně rozporovat, je v něm nějaká pravda, ale je neúplná. Hledání naplnění výhradně v sobě totiž může sklouznout k určité formě duchovního narcismu. K zamyšlení také je, že takové učení, které se tváří jako nedualistické, ve skutečnosti vytváří hlubokou propast mezi vnitřním a vnějším světem. Tím se stává vlastně extrémně dualistickým. Zdroj štěstí skutečně může být uvnitř nás. Ale zároveň se ptejme: „může být tento zdroj skutečně oddělený od ostatních a světa?“ Souhlasím s tím, že to, co hledáme je v nás, ale bez potřeby sdílet a zapojit to do celku existence, to přestává dávat smysl.
Možná, že nelze najít skutečné štěstí odděleně od světa a lidí. Možná všechny ty pokusy jogínů a mnichů uzavírat se do sebe, odejít do kláštera v Himalájích, negovat světské vztahy, jsou jen útěkem před skutečností a svými nevyřešenými bolestmi.
Možná proto, že jsme propojeni, paradoxně nacházíme největší naplnění, když překročíme naše vymezené hranice svého já a nalezneme se v lásce k druhým, tvorbě, službě druhým. Domnívám se, že autentická spiritualita je spíše v prohloubení našich vztahů se světem než v úniku z něj.
Možná otázka by neměla znít: „je možné najít skutečné štěstí, jen uvnitř sebe, odděleně od světa?“
Ale raději: „co nám brání najít skutečné štěstí právě ve světě, takovém, jaký je a jehož jsme součástí?“
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Kliknutím na logo PayPalu níže nebo na číslo účtu 3237673012/3030 můžete přispět částkou, kterou považujete za vhodnou.
Díky a s láskou
Jirka
