Láska, podobně jako smrt, je tabu, o kterým se často stydíme mluvit. Když říkáme, že láska je transformující, je základem našeho bytí, zní nám to jako klišé, laciné citáty. Něco nám naznačuje, že slovo láska je trapný kýč, při jehož vyslovení se ukáže naše slabost. Slovo láska podlomí naši reputaci, sílu, autoritu. Slovo láska může ohrozit, že nebudeme působit dostatečně moudře, hrdě, sebevědomě, cynicky, autoritativně, cool, vtipně, tvrdě, akademicky, vážně či nad věcí.
Přesto zůstává láska tou nejzákladnější a největší potřebou každého jednotlivce.
„Bůh je láska“ je nejhlubším náboženským výrokem. Láska je vrcholem poznání filozofů a vrcholným prožitkem mystiků. Pokud chceme pojmenovat naše hluboké nejzákladnější já a naši přirozenost, nejbližším slovem je láska. Největší moc, kterou máme, je moc milovat. Konečnou náboženskou myšlenkou je uvědomění, že láska je to jediné, na čem opravdu záleží, že láska všechno uzdravuje a že láska je všechno, co existuje. Láska je konečné verbální vyjádření reality, kam žádné jiné slovo již nemá přístup; je nejbližším vyjádřením absolutna, reality, se kterou nás spojuje více hudba, umění, poezie než náboženské texty. V okamžiku odcházení z tohoto světa, může člověk pochopit, že vždy šlo jen o To, o lásku. Hádanka existence je rozluštěna. 
Láska je o spojování
Oddělili jsme se abychom prožívala znovu spojování