V tomto článku se zaměřím na hlubší zkoumání neduality a na to, které představy o ní jsou platné a které mohou být nesprávné. Absolutno jako Nejvyšší realita je často popisováno jako entita nebo Nekonečné vědomí, v němž není místo pro dualitu, oddělenost nebo rozdílnost. Toto pojetí se stalo běžným v mnoha současných duchovních naukách. Ale co když je to jen další klam či iluze? Možná není nedualita tím, co si pod ní mnozí představují. Odkud se bere naše oddělenost nebo pocit oddělenosti?
VERZE 1
Poměrně častý je názor, že je zde nějaké Absolutno, což je v konečném smyslu jedna homogenní entita, vědomí nebo nějaká jednotná substance, z níž pocházíme. Tento postoj vychází z domněnky, že jsme se od tohoto Absolutna na počátku věků oddělili, a až se staneme dostatečně duchovními a dosáhneme osvícení, pak se s touto duchovní substancí opět spojíme a staneme se takto jedním celkem, podobně jako kapka, která se spojí s oceánem. Naše oddělená individualita zmizí, aniž by zmizela naše vědomá existence.
Ačkoli se jedná o rozšířené tvrzení, při bližším zamyšlení tato teorie bohužel nefunguje. Je totiž těžké představit si Absolutno, které je dělitelné.
Aby se něco v minulosti oddělilo od absolutna a v budoucnosti se opět spojilo, nebylo by to již absolutno, ale fyzikální entita, která podléhá fyzikálním zákonům, našemu vnímání času a kauzalitě. Tato teorie nefunguje, a proto musí být odmítnuta jako nepravděpodobná anebo je potřeba Absolutno identifikovat jako omezenou hmotnou entitu.
VERZE 2
Další verze tvrdí, že k žádnému oddělení nedošlo. Rozdílnost a oddělenost je pouhá iluze nebo zdání. Když tuto iluzi odstraníme, staneme se opět jedním, nebo zjistíme, že jsme se ve skutečnosti nikdy neoddělili a vždy jsme byli jedno. Oddělení bylo pouze iluzí, způsobenou nesprávným vnímáním reality.
Cílem lidského života je překonat tuto iluzi, uvědomit si ji a prostřednictvím správného metafyzického vhledu, praxe a meditace pochopit, že to, co považujeme za své oddělené já, je ve skutečnosti Absolutní vědomí, v němž se pocit oddělené individuality rozpadá. V této jednotě se rozpadá i celý tento iluzorní svět. Hmotná realita prochází změnami a nemá žádnou reálnou existenci. Je to pouhá nevědomost, která nás v této iluzi udržuje.
Tato teorie je zajímavější a jistě je na ní něco pravdy. Má to však háček. Přijmeme-li hypotézu o absolutnu jako jediné entitě, v níž není žádná oddělenost, neboť všechny představy o oddělenosti jsou iluze, pak musíme vysvětlit, kde se ona záhadná iluze vzala, co je tou iluzí a komu je iluze oddělenosti projektována.
ODRAZ MĚSÍCE
Někdy se používá příklad odrazu měsíce na vlnách. Zvlněná voda může vytvářet zrcadlový odraz mnoha měsíců, i když je na obloze jen jeden Měsíc. Dítě, které je neznalé a dívá se pouze na odrazy, si může myslet, že je tam více měsíců. Mnohost měsíců je však klam. Podobně je podle tohoto názoru iluzí jakákoli mnohost, kterou vnímáme. Pojďme se podívat na příklad vln.
Aby na vlnách řeky vznikla iluze mnohosti měsíců, vyžaduje to kognitivní chybu. Dále jsou důležité vlny, které jsou substrátem této iluze. Dále je zapotřebí pozorovatel této iluze a pak objekt, který iluzi projevuje, v tomto případě skutečný měsíc. Je-li tedy tento svět se vší svou mnohostí omylem či iluzí, co je substrátem této iluze? Komu je tento omyl projektován? A co je skutečným předmětem, který vnímáme mylně?
HAD A LANO
V Indii je znám slavný příklad hada a provazu. Muž jde po cestě, na které leží kus provazu. Muž se vyděsí, protože si provaz splete s hadem. Jeho úlek a strach jsou skutečné. Když se však podívá pozorněji, zjistí, že na cestě neleží had, ale jen obyčejný kus provazu. Tento příklad má ukázat falešnost tohoto světa a strach, který je pouze důsledkem našeho iluzorního vidění skutečnosti. I zde však platí, že k vytvoření iluze potřebujeme pozorovatele nebo někoho, komu se iluze děje, dále potřebujeme médium, jehož prostřednictvím se iluze děje (poznávací orgán, mysl), a také potřebujeme substrát iluze, v tomto případě provaz. A k tomu, aby byl provaz mylně považován za hada, je zapotřebí také existence skutečného hada, i když v tomto případě je nepřítomen.
KDE SE BERE ILUZE?
Pokud je tento svět iluzí, pak musíme vysvětlit, komu se tato iluze děje. To nás však přivádí k neřešitelnému paradoxu vejce a slepice. Je-li jedinou skutečností nediferencovaný Brahman, v němž neexistuje oddělenost, musí to být Brahman, komu se iluze děje. Jenže my víme, že Brahman nemůže být zahalen žádnou iluzí. Iluze nemůže Brahman ovlivnit. K vytvoření iluze jsou zapotřebí poznávacích orgánů jako je mysl. Pokud je iluze produktem nedokonalé osoby nebo nějaké entity, znamenalo by to, že naše odloučení předcházelo iluzi, a proto odloučení není projevem iluze, a je tedy zcela reálné.
Pokud iluze, ze které vychází chyba, je již obsažena v Absolutnu, pak je Absolutno nabitý klamem a stává se nehodným jakožto duchovní cíl. Pokud je iluze něco zcela jiného mimo Absolutno, výsledkem je oddělenost – dualismus.
A jak vyplývá z příkladů odrazů měsíce nebo lana, pokud je iluze pozitivní atribut implikuje pozorovatele, kterému projektuje oddělenost a klam reality a také předmět, ke kterému se vztahuje. Musí zde být nějaký objekt, který je skrze „klam“ špatně zachycen.
Řekněme, že iluzorní projekce vzniká nějakou vadou nebo chybou, jako v případě iluze více měsíců na vlnách řeky. Nyní, co je to chyba, na které iluzorní projekce světa závisí?
Pokud bychom tvrdili, že iluze je způsobena chybou, měli bychom se zeptat, co je zdrojem této chyby. Jaká je příčina této chyby? Pokud bychom tuto příčinu identifikovali, museli bychom se znovu zeptat, co je zdrojem této příčiny, a tak bychom mohli pokračovat v nekonečném hledání dalších chyb nebo příčin. Pokud iluze vzniká chybou, která je zdrojem naší neznalosti, pak by tato chyba opět vyžadovala další chybu, která by způsobila tu předchozí, a tak bychom se dostali do nekonečného kruhu.
Můžeme se tedy pokusit překonat tuto obtíž a usoudit, že je to samotný Absolutno, které způsobuje projev této iluze. Jenže v absolutnu není dualita. Pokud by zdrojem iluze bylo Absolutno, znamenalo by to, že Absolutno je věčná forma nevědomosti.
Můžeme také tvrdit, že tato iluze, chyba nemá žádný počátek a proto není potřeba postulovat další defekt, který by odpovídal za jeho projev. Ani tento argument nebude stačit. Pokud předpokládáme, že nevědomost či iluze je bez počátku a není způsobena ničím konkrétním, znamená to, že nevědomost existuje nezávisle na jakémkoli konkrétním faktoru nebo vadě. Tento pohled by naznačoval, že nevědomost je vnitřně nezávislá a není spojena s chybou. Klíčovým bodem je, že pokud má nevědomost iluzorní charakter, její forma, která se projevuje jako iluze, stále musí být nějakým způsobem spojena s chybou i pokud nemá žádný počátek.
Protože pokud by se mohla projevit bez chybné příčiny, stala by se reálnou jako absolutní realita a nemohli bychom o iluzi hovořit jako o chybě. Pokud iluze existuje od nepaměti, aniž by potřebovala chybnou příčinu a pokud by se nevědomost mohla projevit bez potřeby jiného vadného zdroje, pak ze stejného důvodu můžeme říct, že vesmír nemá žádnou iluzorní příčinu.
ŘEŠENÍ
Mýlili se mudrci, kteří mluvili o nedualitě? Nemýlili se. Problém je spíše ve výkladu neduality než v nedualitě samotné. Existuje způsob, jak se těmto paradoxům vyhnout. Klíčem je přijmout, že dualita není projevem iluze, ani něčím, co je třeba odmítnout a odvrátit se od ní. Můžeme snadno přijmout, že dualita je plně reálná, stejně jako okolní svět.
Není tedy potřeba rušit dualitu, abychom mohli postulovat nedualitu. Snadno pochopíme, že nedualita není úplným zobrazením Nejvyšší skutečnosti nebo Absolutna. Je to jen slovo, které můžeme vnímat metaforicky, obrazně. Nedvojnost nutně neruší dualitu nebo oddělenost. A oddělenost nemusí nutně rušit jednotu. Toto dilema řešili mudrci ve starověké Indii a jeden z těchto mudrců jménem Bháskara navrhl vysvětlení, které nazval bhedabheda. V podstatě tvrdil, že oddělenost a jednota nejsou v rozporu a mohou vedle sebe koexistovat. Bhaskára šel ještě dál a tvrdil, že dualita je klíčem k jednotě a posiluje jednotu.
JEDNOTA NENÍ JEDNA
Mluvíme-li o jednotě, neznamená to, že vše je jedna homogenní entita. Jednota může být nekonečně komplexní systém vzájemně propojených částí, z nichž každá má své vlastní jedinečné vlastnosti. Tyto části nikdy nemůžou být totožné, nesplývají jedna v druhou ani neztrácejí své individuální kvality. Spíše si zachovávají svou zvláštní povahu a zároveň se propojují se všemi ostatními. Je to jako velký tanec, kde jsou všichni tanečníci propojeni, a přesto každý tančí svým vlastním způsobem. Je to jako velký orchestr nebo symfonie, ve které se každý okamžik mění v nespočetný počet zvuků, barev a tónů, přesto vytváří jednotný celek.
Radikální monismus nebo nedualismus je stejně tak klamný jako radikální dualita. Oddělenost nesoupeří s jednotou. Dualita i nedualita koexistují a vzájemně se posilují. Pravá jednota neznamená rušit dualitu jako falešnou a postulovat nedualitu jako jedinou skutečnost, ale spojit dualitu a nedualitu v dynamický a eufonický celek.
Doufám, že vám článek pomohl.
Jirka