LSD A DĚTI S PSYCHOTICKÝMI PORUCHAMI

ÚVOD

Podávání psychedelik dětem může znít hrozivě a pro velkou část společnosti to bude jistě velmi kontroverzním tématem. A má to své odůvodnění. Základní pohnutkou je společenské stigma, které obklopuje pověst těchto látek. Ale co, když je vše úplně jinak? Veřejnost obecně klasifikuje psychedelické látky jako nebezpečné drogy, ale ne každý si uvědomuje, že takové zařazení je zcela chybné, iracionální. Za touto klasifikací stojí společenské klima šedesátých let a rozhodnutí rigidních politiků. Pokud hovoříme o klasických psychedelikách, dnes už víme, že tyto látky mají menší toxicitu než krajíc chleba a nepředstavují žádné závažné škodlivé účinky pro mozek a tělo. Navíc nevyvolávají fyzickou závislost. Jediné riziko spojené s těmito látkami je psychologické povahy. Nicméně, toto riziko vždy souvisí s chybným a lehkovážným používáním těchto látek. Pokud jsou psychedelika podána v adekvátním kontextu a s podporou kvalifikovaných terapeutů, průvodců či znalostí správného používání, riziko je relativně malé.

VÝZKUM V DĚTSKÉ PSYCHIATRICKÉ LÉČEBNĚ

Následující článek obsahuje ohromující informace o jednom z nejdojemnějších výzkumů a léčbě dětí s těžkými psychotickými poruchami pomocí psychedelických látek (psilocybinu a LSD). Gary Fisher, americký výzkumník a psycholog, se na tuto oblast zaměřil v 50. letech 20. století a jeho práce otevírá fascinující pohled do psychedelické terapie.

Gary Fisher (1931-2012) byl renomovaný klinický psycholog a jedním z průkopníků v oblasti psychoterapie využívající LSD a psilocybinu. Zaměřoval se na rozsáhlou práci v oblasti léčby pacientů trpících schizofrenií, psychózou či autismem. Jeho úžasné výsledky v těchto specifických oblastech poukazují na pozoruhodný potenciál těchto látek, jsou-li podávány s moudrostí a hlubokým porozuměním.

Studie se prováděla na oddělení dětské psychiatrie, v jižní Kalifornii, kde byly umístěny děti s těžce narušenou psychikou. Gary Fisher ve svém článku píše, že oddělení, které bylo vybráno bylo velmi problematické. Z pokojů se neustále ozýval pláč, křik a hádky, a odehrávaly se tam dramata spojená s destruktivním chováním. Mnoho dětí bylo agresivní vůči okolí, vůči personálu a řada z nich prokazovaly i těžké sebedestruktivní chování. Děti na tomto oddělení si zpravidla spolu nehrály a místo toho byly v neustálém boji. Hračky a věci přinesené na oddělení byly brzy zničeny. Rozmazávání výkalů a močení byly neustálým problémem. Sterilní nemocniční prostředí, ve kterém se děti nacházely, nějak zvlášť nepřispívalo ke zlepšení psychického stavu dětí.

Fisherovi výzkumy potvrzovaly, že problémy těchto dětí mají kořeny v hlubokých traumatech, která utrpěly v raném dětství, ale nikdy nebyla řádně zpracována. Fisher a jeho tým již měli rozsáhlé zkušenosti s terapiemi pomocí LSD a psilocybinu a také osobní zkušenosti s těmito látkami. Věřili, že psychedelika mohou být užitečná nejen dospělým, ale i dětem.

HYPOTÉZY A PŘÍPRAVY

Gary Fisher, prostřednictvím svých výzkumů, dospívá k závěru, že psychotické projevy jsou silným obranným mechanismem, který slouží k ochraně jedince před traumatickými zážitky z raného dětství. Tento mechanismus potlačení je natolik silný, že jedinec ztrácí schopnost autentického prožívání sebe sama. Jedinec je obrněn vrstvami falešných identit, které jej chrání a udržuje izolovaně ve světě bez pocitů, zatímco běžný svět ztrácí smysl. Jeden z dětských pacientů popsal svůj smutný svět jako „prázdnou nicotu“.

Gary Fisher předpokládal, že psychedelické látky by mohly prolomit tyto masivní zdi a vrstvy, při níž by dítě uvolnilo bolest vázanou na traumatické zážitky.

Fundamentálním elementem této studie byla skupina terapeutů a průvodců, kteří se o děti během sezení láskyplně starali, aby mohly děti během silných prožitků zažívat pocity lásky a naprostého přijetí.

Tým se skládal ze čtyř postgraduálních studentů psychologie a tří psychiatrických zdravotních sester a jednoho psychiatra. Všichni v týmu měli vlastní zkušenost s LSD a psilocybinem, kromě psychiatra. Obecně je známo, že bez vlastní zkušenosti by terapeut nebyl schopen plně chápat, co se dětem během jejich prožívání děje a tak jim poskytnout adekvátní podporu.

Pro každé dítě byl vytvořen specifický program. Dbalo se na to, aby všichni zaměstnanci nemocnice zaujali k těmto dětem specifický přístup, aby péče o ně byla konzistentní. Fisher popisuje, že jakmile personál oddělení začal pozorovat pozoruhodné změny na dětech, zapojil se do péče o každé dítě s větším nadšením a podporou.

PŘÍBĚHY

Následující příběhy se budou týkat pěti dětí s těžkými případy, kterým bylo podáno LSD a psilocybin, (látka obsažena v lysohlávkách). Dávky byly překvapivě velmi vysoké, některým dětem se podávalo až 400 mikrogramů LSD (běžná dávka na černém trhu se pohybuje kolem 100 mikrogramů, a i 50 mikrogramů může citlivému člověku vyvolat celkem intenzivní prožitek). Pro čtenáře možná bude důležitá informace, že účinek LSD je nejen velmi intenzivní, ale i poměrně dlouhý a může trvat někdy až 15 hodin. Terapeuti v té době dávali často LSD přednost před psilocybinem právě díky této délce, která umožňovala důkladnější integraci a zpracování prožitku. Děti, které nebyly psychotické, reagovaly na sezení s LSD velmi dobře a již po dvou nebo třech sezeních vykazovaly obrovské zlepšení. Jedním z takových dětí byla Patty.

PATTY

„Mezi dětmi, u kterých jsme léčbu ukončili, udělala jedna dvanáctiletá dívka tak pozoruhodný pokrok, že byla schopna přes den navštěvovat školu mimo nemocnici a večer se vracet do nemocnice. Její zlepšení bylo tak vysoké, že další léčba nebyla nutná. Patty byla také jedinou pacientkou, která nebyla psychotická.“

Gary Fisher

Patty měla pouze tři sezení s LSD, po dobu tří měsíců. Byla hospitalizována z důvodu vážných osobnostních problémů, které se projevovaly neschopností fungovat doma a ve škole. Její extrémní uzavřenost, nekomunikace s okolím se střídala s prudkými návaly vzteku a agresivity. Měla sadistické sklony k mladším a slabším dětem, také kradla ostatním dětem věci.

SEZENÍ I

Během prvního sezení strávila celých sedm hodin návratem do dětského orálního stavu (prvního fáze psychosexuálního vývoje dítěte. Tato fáze se vyskytuje v prvních letech života a je zaměřena na potřeby související s jídlem a nasycením).

Stále opakovala: „Mám hlad“, a když se jí někdo zeptal, na co má hlad, neodpověděla. Jen znovu a znovu opakovala, že má hlad. Během celého sezení žvýkala a cucala své oblečení nebo prsty, ruce, nejen své, ale i personálu a cokoli nebo kohokoli, na co dosáhla. Dostala prázdnou kojeneckou láhev a tu žvýkala a sála celé hodiny. Bylo zřejmé, že se snaží čerpat potravu z čehokoli ve svém okolí.

Během sezení u ní seděl jeden z pracovníků, držel ji za ruku a jemně ji objímal nebo hladil. Terapeuti ji museli poskytovat nepřetržitou péči. Asi dvě hodiny agresivně kousala dudlík, natahovala jej a okusovala. Nakonec se zdálo, že je vyčerpaná a téměř hodinu nekomunikovala. Když účinek vyprchával držela se s personálem za ruce a tiše se usmívala, aniž by verbalizovala. Zdálo se, že navazuje skutečný mezilidský kontakt.

SEZENÍ II

Při druhém sezení strávila spoustu času cucáním kojenecké láhve, ale tentokrát řekla, že v ní chce mléko, a personál ji vyhověl. Poté se dostala do stavu podobného panice a začala mluvit o svém strachu, že ji rodiče odmítnou. Přála si, abychom zavolali jejím rodičům, aby si pro ni přijeli a odvezli ji domů. Měla obrovský strach, že ji opustí. V jednu chvíli o své matce smutně řekla: „Nemá mě ráda.“

Asi po třech hodinách neustálého zmatku upadla na nějakou dobu do klidového stavu. Poté sála láhev s mlékem, a když ji vyndala z úst začala říkat: „Jsem milována. Miluji maminku, tatínka, své bratry a sestry, nikdy předtím jsem se tak necítila. Miluji je.“ V záznamu stojí, že také řekla, že nikdy v životě nepoznala tento druh lásky, pocit být milován a milovat druhé, byl pro ni zcela nový.

Dvě hodiny poté byla ve stavu, který lze nejlépe popsat jako hluboký trans. Byla zcela nehybná, bez jakéhokoli pohybu a nereagovala na žádné slovní ani hmatové podněty. Nakonec se z něj probrala a začala se usmívat, byť stále nereagovala na žádné dotazy terapeutů. Po další hodině vstala a chtěla se jít projít ven.

Fisher uvádí, že když vstala působila šťastně. Usmívala se a občas se nahlas zasmála. Byla šťastná.

Po tomto sezení byla Patty opět mnohem klidnější a její chování se pozoruhodně změnilo v tom, že zcela přestaly její záchvaty vzteku a byla uvolněná a spokojená. Vůči personálu komunikovala s novou zralostí. Měla dokonce velmi pozitivní vztah (vypadalo to jako pubertální zamilování) s jedním ze studentů psychologie. Trávili spolu hodně času.

SEZENÍ III

Po dalším měsíci se konalo třetí sezení. Opět žádala o kojeneckou láhev s mlékem. Ale nyní tam již nebyl pocit zoufalství. S lahví si spíše hrála a její chování bylo klidné a spokojené. Zdála se zcela uvolněná a při očním kontaktu se na ošetřovatele usmívala. Ošetřovatelé se jí dotýkali, hladili, drželi za ruku a objímali. Velmi si této pozornosti užívala.

Po tomto sezení byla mnohem zralejší. Zajímala se o mnoho věcí, začala se zajímat o ostatní děti. Její záchvaty vzteku a zuřivé reakce i krádeže zcela ustaly. Toto sezení bylo její poslední a ani po delší době se u ní neprojevovala recidiva. Stala se velmi láskyplným a milujícím dítětem, s poměrně klidnou povahou.

TIMMY

Další případ byl složitější. Jednalo se o desetileté dítě s těžkým autismem. Timmy měl silné psychotické obrany. Zatímco Patty měla jen tři sezení Timmy jich měl víc jak deset a to s velmi vysokou dávkou LSD (400 mikrogramů). Před léčbou byl silně zapouzdřený, opakoval stále dokola několik frází a vykazoval schizofrenní stavy chování. Odmítal jakoukoliv interakci či fyzický dotyk. Ihned agresivně napadl každého, kdo se k němu přiblížil se záměrem se dotknout.

Při sezení s LSD vykazoval velké strachy, paniku a úzkosti. Při prvních sezení se věnoval výhradně kousání, žvýkání a agresivnímu orálnímu chování.

Gary Fisher k tomu poznamenal:

„Tento způsob chování jsme pozorovali u všech děti. V pozdějších sezeních se pacienti velmi často pokoušeli sníst nás a vše, co bylo v dohledu, aby zaplnili prázdnotu, kterou pociťovali.“

Timy občas během sezení dovolil personálu, aby se ho dotkli. Při některých sezení se dokázal uvolnit a nechal některé ošetřovatele, aby ho hladili a dokonce jemně krmili. Při každém sezení dělal drobné pokroky. Během jednoho pozdějšího sezení se náhle posadil a s udiveným výrazem zašeptal: „Viděl jsem Boha! Viděl jsem Boha!

Během dalších sezení se u něj projevila mnohem větší slovní zásoba a opustil své opakující fráze. Jeho chování prošlo výraznou změnou. Přestal být agresivní a začal se zajímat o vztahy s ostatními chlapci jeho věku a navazoval vztahy i s léčebným personálem. Začal toužit po fyzickým kontaktu, začal být hravý a bavil se. Rodiče si ho díky těmto změnám v chování začali brát na víkendy domů a opakovaně terapeutům říkali, že jsou touto změnou naprosto ohromeni.

JENY

Jeny byla devítileté děvče. Měla dobré verbální schopnosti, ale její chování bylo extrémně agresivní vůči mladším dětem. Byla nesmírně impulzivní a nevyzpytatelná. Často útočila s plochými emocemi, které nebyly spojené se vztekem nebo pomstou. Byla posedlá tím neustále něco jíst, pokoušela se jíst i nejedlé předměty. Dospělým mužům dělala sexuální návrhy. Jeny byla sociálně izolovaná, neúčastnila se společenského života s ostatními. Měla výraznou neschopnost navázat s kýmkoli jakýkoli smysluplný vztah. Pocházela z rodiny alkoholiků a zřejmě byla různými způsoby zneužívaná.

Během prvních sezení s LSD byla velmi agresivní a musela být často omezována, protože si vybíjela zlost kousáním, škrábáním, štípáním, kopáním a napadáním personálu. Opakovaně podávala důkazy o tom, že ji matka nepřijímá. Opakovala, že o ni není řádně postaráno.

Při dalších sezení s LSD se začala stabilizovat, ale verbálně vyjadřovala často nenávist k mužům i ženám. Chtěla zabíjet děti i kojence.

Po dalších sezení však docházelo k výrazným změnám v jejím chování. Po těchto sezení začala náhle navazovat přátelský vztah s dvanáctiletou dívkou. Její agresivní chování vůči mladším dětem zcela zmizelo; začala se mnohem více zajímat o druhé a o interakci s dospělým personálem oddělení. Jeny sama projevovala obrovskou radost ze své vlastní změny. Její přeměna byla pozoruhodná. Po několika měsících se stala zcela funkční a zdravou.

STEVIE

Stevie byl devítiletý chlapec. Byl extrémně uzavřeným dítětem, ale dokázal se chovat zároveň velmi destruktivně. K mladším a bezbrannějším dětem se choval manipulativně a agresivně. Personál nemocnice jej často musel udržovat ve svěrací kazajce a mnoho času trávil v plné izolaci. S nikým nemluvil a měl problém navazovat oční kontakt.

Absolvoval třináct sezení s LSD a psilocybinem v rámci deseti měsíců. Během prvních sezení reagoval velmi dobře. Jedinečná byla jeho schopnost užívat si smyslové prožitky, které normální člověk běžně zažívá. První dvě hodiny, poté, co látka začala působit, se kochal vizuálními a sluchovými zážitky a neustále komentoval vše, co prožíval.

Během sezení vyšlo najevo překvapivé zjištění, že Stevie má v sobě velmi bohatou slovní zásobu, kterou nepoužíval. Najednou začal používat fráze jako: „tato hudba je propojena se vzory… miluju tyto vzory, jsou to srdíčkové vzorce… bože, to je krásná dáma… celý dům je plný proměn.“ Velmi ladně pohyboval svým tělem podle hudby. Byl nesmírně živý, usmíval se, někdy se chichotal a působil velmi okouzleně svými zážitky. Během sezení měl prožitky připomínající spirituální zkušenost, během nich se projevoval nesmírně klidně a tiše.

Byl z těchto prožitků nadšení a začal se podílet i na přípravách, spolupracoval a pomáhal chystat věci, které se na sezení připravovaly; přinášel květiny, ovoce, výzdobu, připravoval hudbu.

Při pozdějších sezeních se u něj začal projevovat větší zmatek, konflikt a strach. Kousal, plival, nadával a byl destruktivní. Vedl dialogy, z nichž bylo zřejmé, že řeší hluboký konflikt, který měl s matkou a otcem. V těchto dialozích používal vulgární a genitální výrazy jako chcaní, černé hovno, penis, zvracení, černé kozy a neustále při tom chodil na záchod. Po těchto zážitcích byl velmi vyčerpaný a dovoloval personálu, aby ho hladil, ošetřoval, krmil nebo držel za ruku.

Byl zázrak slyšet takto mluvit dítě, které bylo před tím destruktivní nebo totálně odtažité a nedokázalo s nikým navázat verbální ani oční kontakt.

U tohoto chlapce došlo k neuvěřitelným změnám. Začal navazovat vztahy s ošetřujícím personálem a chtěl, aby se ho dotýkali a drželi ho v náručí. Jeho manické a destruktivní chování zcela zmizelo a začal se vztahovat k chlapcům svého věku i starším. Navázal silné pouto s jiným chlapcem v programu. Stali se z nich dobří kamarádi. Začal se cítit natolik dobře, že mohl navštěvovat školu a byl schopen v tomto prostředí dobře fungovat. Jeho rodiče byli změnami šokovány a začali ho navštěvovat a každý víkend brát domů. Byl velmi verbální. Začal si s léčebným personálem hrát a choval se jako zcela zdravý chlapec.

FLOYD

Tento desetiletý chlapec absolvoval během jedenácti měsíců celkem šestnáct sezení. V minulosti trpěl extrémní depresí. Jeho matka byla narcistická žena, která s ním nedokázala navázat zdravý vztah. Matka mu nekupovala hračky, nevěnovala se mu, nestarala se o něj a celé své první dva roky života strávil zavřený v prázdné postýlce.

V ústavu celé dny trávil na dvorku zkoumáním broučků. Když nebyl venku, prohlížel si neustále dvě knihy, které byly o hmyzu a broucích. Když se s ním personál pokoušel komunikovat, ptal se pouze na brouky, ale zároveň na odpovědi reagoval bez zájmu. Nebyl schopen žádné slovní výměny.

LSD I

Při prvním sezení měl pozoruhodné reakce. Začal se usmívat skutečně lidským způsobem a působil velmi uvolněně. Jeho první slova byla: „co jste se mnou udělali?“. A poté neustále všem v personálu říkal, že nejsou skuteční a aby se nesnažili být skuteční. Jeden z personálu se ho zeptal, zda se cítí být živý? Chlapec odpověděl, že je to příliš dobrý na to, aby byl živý. Poté opakoval, že si nepřeje být naživu. Později se uvolnil a častoval personál mnoha otázkami, poté se ponořil do poslechu hudby a do vnitřních prožitků, což trvalo dalších pět hodin.

Když se začal vracet zpátky, opakoval neustále věty, že chce ven a u toho plakal. Nechtěl však ven mimo budovu, chtěl ven ze svého izolovaného světa. Bylo to bolestivé i pro personál, který nevěděl, jak reagovat a jak chlapci pomoc. Byla to však pro Floyda jedinečná zkušenost v tom, že reagoval tak bezprostředně a byl schopen opustit své psychotické obranné postoje a prožívat se jako skutečná živá bytost.

LSD I – II – III – IV….

Po dalších aplikacích psychedelické látky se jeho reakce opakovaly a stále se ptal, zda je to opravdové, skutečné, zda jsou lidé skuteční, zda je hudba skutečná. Pak se zeptal, zda jsou to pocity, které nás dělají skutečnými. Muži z personálu odpověděli, že ano. Pak začal plakat a říkat: „Je zde moje maminka a také tatínek, jsem tu s nimi, proč mě ale nemají rádi?“

Poté asi dvě hodiny mluvil nesouvisle. Když cítil, že účinek odchází, zoufale volal, že chce ven. Prožitek vnímal jako únik z bolestivého světa a prosil, že chce znovu ten lék. Personál mu řekl, že on sám se musí udělat skutečným, že lék mu jen pomáhá pochopit, že je skutečný, ale že tu práci za něj neudělá, že to musí udělat on. Tato informace chlapce uklidnila. Přinutila ho přemýšlet o věcech hluboce, ale vypadal velmi, velmi smutně. Pak přistoupil k oknu a řekl:

„Státní nemocnice Fountain View. To je ale zvláštní místo, kam se vracím“

Fisher vypráví, že to bylo neuvěřitelně dojemné a celý personál se rozplakal:

 „Soucit, který jsme k němu cítili, byl hluboký, protože všichni z personálu jsme tu zkušenost také měli a mnozí z nás měli stejný pocit po návratu z hlubokého zážitku zpět do naší obvyklé normativní reality.“

DALŠÍ SEZENÍ

Další sezení už byla jiná. Jeho vzpomínky se vrátily do raného dětství, kdy byl fyzicky trestán a týrán. Opakovaně vykřikoval větu, že bude hodný, že ho to bolí, že už nebude zlobit, občas křičel a doslova cítil, jak ho rodič bije. Docházelo také k situacím, kdy se mlátil o zeď a snažil se udeřit zaměstnance. Velmi silně sál z kojenecké láhve, kterou také v určitých chvílích odhazoval. Při jiných sezeních byl agresivní, útočný a sexuálně provokativní. Chtěl, aby se s ním jedna z žen mazlila, a přál si dotýkat se jejích prsou. Snažil se také dotýkat mužských zaměstnanců na jejich genitáliích, pokoušel se je škrábat a jednoho z nich kousl do obličeje.

Tyto jeho agresivní sklony pokračovali v dalších měsících pokaždé, když měl sezení s LSD, ale střídaly se postupně s těmi laskavými. Byly chvíle, kdy chtěl všechny sníst. Vzal Fishera za ruku a snažil se ho celého strčit do pusy. Přecházel od jednoho k druhému a často upadal do sexuálního chování, zatímco v jiných chvílích se choval jemně a empaticky.

ZMĚNA

Po měsících psychedelické terapie docházelo u něj k výrazné pozitivní změně v jeho osobnosti. Byl posedlý touhou, aby si ho někdo z personálu vzal domů. Potřeboval přijetí a vztah.

Různí pracovníci si ho po sezení brali domů a on byl vždy velmi klidný, vyrovnaný, nesmírně šťastný, že tam může být, a choval se obdivuhodně. Byl přítulný, dobře jedl, komunikoval a neprojevoval žádné ze svých hyperaktivních, úzkostných projevů. Přestali ho zajímat brouci a přestal klást nekonečné otázky týkající se brouků. Toužil po tom, aby si ho někdo z personálu vzal natrvalo.

Po pobytu u lidí z týmu a také po sérii sezení s LSD začal Floyd velmi dobře fungovat. Když začal chodit do školy navázal pozitivní vztah se svým učitelem. Velmi intenzivní vztahy navázal také se třemi pracovníky léčebny, ale vyžadoval od nich velkou pozornost. Když mu však nemohli věnovat svou pozornost, Floyd vůči nim nebyl agresivní jako dříve, ale trpělivě čekal, až na něj přijde řada.

Fisher poznamenává, že pro personál bylo velmi bolestné, že mu nemohli dát více svého času. Floyd však začal navazovat vztahy s ostatními dětmi svého věku a měl smysluplnou interakci s jiným chlapcem svého věku. Ale vždy dával přednost dospělému personálu, ke kterému se choval dobře a rád si povídal. Jeho uzavřené, izolované chování se už nikdy neopakovalo.

NANCY

Nancy byla jedním z nejtěžších případů. Pro lékaře a terapeuty to byla obrovská výzva. Její stav byl zoufalý. Šance na uzdravení a dokonce i na přežití byly mizivé. Nancy byla většinu času ve svěrací kazajce nebo uvázaná k lůžku. Měla extrémní sebedestruktivní chování a odmítala cokoliv jíst a pít. Jakmile měla volné ruce, začala si vydloubávat oči, mlátit se, kousat se do krve a vytrhávat si jazyk z úst. Tělo měla pokryté modřinami a celé oteklé. Byla velmi ochablá a oči měla zcela zapadlé. Bylo jí teprve jedenáct let, ale vypadala jako potlučená, vyhladovělá a šílená stařena.

Nenavazovala žádnou komunikaci a při jakémkoli pokusu o interakci ze strany personálu začala vydávat hrdelní zvuky a snažila se plivat kolem sebe. Měla však tak málo energie, že ani neplivla. Ošetřující lékař byl přesvědčen, že Nancy zemře. Žádné léky jí nepomáhaly. Představa, že by této dívce podal LSD, byla děsivá i pro samotného Fishera, jak sám přiznal. Obával se, že by mohla během sezení zemřít, protože její psychický i fyzický stav byl hrozný. Lékař s léčbou s LSD souhlasil a řekl, že se jim stejně nepodaří ji udržet dlouho při životě. Nancy dostala na prvním sezení 200 mikrogramů a bylo to velmi dlouhé a bouřlivé sezení:

„Po třiceti minutách po podání LSD začala Nancy intenzivně křičet. Poté na chvilku přestala a zamumlala: „Promiň“ a poté se zas vrátila ke křiku. Vypadala zkameněle, a přitom dělala houpavé pohyby. Rozhlížela se kolem sebe, jako by se bála nějakého útoku. Také mumlala: „Gary, drž mě pevně, drž mě pevně, drž mě.“ V jednu chvíli vykřikla: „Maminko, au, au, to hrozně bolí, au, maminko“. Poté se střídal prudký křik se zvířecím vrčením.  Její křičení trvalo sedm hodin. Personál byl z toho vyčerpaný a samotný Fisher přiznává, že v jednu chvíli ho už popadlo zoufalství a řekl jí: „Jak dlouho ještě hodláš takto křičet?“ Její křik se poté zastavil a pak sdělila, že bude trpět ještě velmi dlouho a ať jí nechají na pokoji. Poté pokračovala ve svém křiku. Totálně vyčerpaný personál byl rád, že první sezení přežila.

NÁVRAT

Při svém druhém sezení se její chování výrazně změnilo. Začala mít chuť k jídlu a komunikovala s personálem, a dokonce se projevila několika vtipnými komentáři.

Třetí sezení bylo náročné. Nancy se vracela do raného dětství, kde znovu prožívala bolesti. Z jejích slov bylo zřejmé, že si jako malé dítě prošla zneužíváním sexuálního charakteru ze strany svého dědi. Při těchto regresích začala být tak agresivní a útočná, že musela být spoutána.

Při dalších sezení střídavě prožívala bolest i rozkoš sexuálního charakteru, chvíli se smála, chichotala a přitom volala: „miluj mě, miluj mě“. To se střídalo z úzkostí a strachem. Střídavě napadala personál a ve studii stojí, že to bylo velmi, velmi vyčerpávající.

NADĚJE

Po pěti sezeních se její chování výrazně změnilo. Její pokrok byl neuvěřitelný. Přestala být tak sebedestruktivní a začala se zapojovat do práce s personálem. Objevily se však nové problémy, její chování bylo nyní velmi žárlivé, byla panovačná a měla pocit, že je šéfem všech slabších dětí. Nikomu neubližovala, ale byla manipulativní a dávala všem pocit, že jsou méněcenní a že ona ví, co je pro všechny nejlepší. Když ji něco naštvalo, rozčílila se slovně, ale nikoho fyzicky nenapadla.

Velmi se těšila na další sezení s LSD a byla velmi ochotná a vstřícná, když jí bylo řečeno, že se blíží její den. Motivovalo ji to natolik, že začala pomáhat ostatním dětem, začala se usmívat a být okouzlující. Když se jí pracovník jménem Van, zeptal, co uvidí během sezení. Nancy odpověděla, že uvidí Boha a Vana. Také řekla, že místnost, kde se konají sezení, je místnost, kde je možné vidět Boha.

Při každém dalším sezení se Nancy chovala klidněji a přátelštěji. Oblíbila si jednoho z pracovníků. Hladila ho často po tváři nebo držela za ruku a zpívala mu písně. Návraty však měla náročnější a vracela si při nich ke škrábání a kousání. Když byla požádaná ať to nedělá, lízala ostatním ruce nebo tváře.

DOJETÍ

Po několika měsících se jí otevřelo její téma sebedestrukce. Její psychotické chování zmizelo, ale nadále se občas uhodila. Bylo však zřejmé, že to dělá proto, že chce na sebe upoutat pozornost personálu, byl to jistý způsob, jak na sebe upozornit, neboť jí chybělo přijetí a láska.

Fisher vyprávěl, že našli metodu, jak jí to odnaučit: „Rozhodli jsme se, že pokaždé, když se uhodí, štípneme ji, šlápneme jí na nohu, a pokud jsme byli venku, honili jsme se s ní, dokud se nevyčerpá. Byla z toho nesmírně rozhořčená, ale poté většiny svého sebedestruktivního chování zanechala.“

Jednoho dnes se stalo, že jeden zaměstnanec, kterého měla Nancy ráda odešel. Byla jeho odchodem silně otřesena. Její reakce však byla úžasně zralá, propadla smutku a žalu a hodně plakala. Nevystupovala proti sobě ani proti ostatním. Na jeho místo nastoupil jiný muž z léčebného personálu, kterého dobře znala, a byla mu velmi vděčná za pozornost.

Po mnoha měsících práce byla její změna doslova ohromující, nepopsatelná a dojemná. Všem dala obrovskou naději. Brzy začala chodit mezi děti a do školy. Stala se velmi bystrým a laskavým dítětem. Nancy nyní milovala fyzické doteky a po většinu času se usmívala. Její sebedestruktivní chování, zcela ustalo.

JANNIE

Poslední příběh, který zde popíšu, se týká dívky jménem Jannie, což byl další těžký případ s dojemným koncem. Jannie byla slepá a měla další tělesné vady. Žila v naprosto uzavřeném světě a na sebemenší vyrušení nebo jakékoliv přiblížení k jejímu prostoru reagovala intenzivní agresí. Často se dostávala do tak silných stavů manického šílenství, že omdlévala fyzickým vyčerpáním. Byla vychovávala psychotickou matkou.

Na sezení s LSD reagovala úžasně. Jannie měla transcendentní, spirituální prožitky, které tvořili jádro jejího zotavení se z psychózy. Většina jejích problémů ustoupila a Fisher si k této dívce poznamenává: „Jannie se stala jednou z nejcitlivějších, nejlaskavějších, nejsoucitnějších a nejodvážnějších osob, jaké jsem kdy poznal.“

Bohužel v době její léčby se politická situace a atmosféra v USA začala měnit a výzkum a léčba psychedeliky byly pozastaveny. Fisher dodává:

„Kdyby bylo Jeannie umožněno pokračovat v sezeních v podpůrném, bezpečném a pečujícím prostředí, stala by se z ní funkčně dokonalá lidská bytost. Naše zkušenost s touto dívkou byla veškerým důkazem, který jsme potřebovali k potvrzení dramatické užitečnosti psychedelik při léčbě zdánlivě neřešitelných psychotických stavů.“

DĚTI A SPIRITUALITA

Fishera také překvapilo, že duchovní zážitky mají i malé děti:

„Nejméně čtyři z dětí měly identifikovatelné transcendentální zážitky a byly schopny nám je sdělit. Je možné, že některé z dalších dětí měly podobné zážitky, ale nebyly schopny nám je předat. Vzhledem k věku a stupni psychopatologie těchto dětí nás však udivilo, že se tyto spirituální zážitky objevily.“

JAK TO FUNGUJE?

Některé popisy stavů dětí na psychedelikách mohou znít opravdu děsivě. Zvídavý čtenář, který nemá s těmito látkami žádné zkušenosti, se může podivovat nad tím, jak je možné, že tyto látky mohou mít takový účinek na proměnu osobnosti. V této souvislosti se často vysvětluje, že psychedelika sama o sobě neléčí, ale jsou jakýmsi katalyzátorem, který člověku pomáhá dostat se k hlubokým obsahům v duši, kam normálně nemá přístup.

V běžném stavu vědomí člověk často není schopen pochopit, jak hluboko jeho problém sahá, a díky rozšířeným stavům vědomí může jedinec odhalit kořeny své bolesti. To však samo o sobě nestačí. Psychedelika mohou jít ještě hlouběji a také člověku ukázat to nejdůležitější – co se skrývá pod vrstvami všech těchto problémů. A tím je Prožitek autentického já. Neboť tam se nachází zdroj veškerého štěstí. Objevení sebe sama dává mnoha lidem novou perspektivu a naději. Toto objevení či spíše projevení sebe sama jde často ruku v ruce se silnými pocity lásky, přijetí a může se dostavit i silný spirituální zážitek.

Mnozí lidé, kteří prochází těžkým psychickým obdobím často ztrácí naději, že pod vším tím harampádím, které tíží jejich život, se něco skrývá. Látka je jako vůz, který vám pomůže se někam dostat. To, co tyto lidi mění, není však látka, ale prožitek, který látka zprostředkovává. To je také důvod, proč látka samotná nestačí, ale je potřeba hlubších znalostí, důkladné přípravy, zodpovědného přístupu nebo průvodce, před tím než se člověk na cestu do hlubin své duše vydá.

ZÁVĚR

Psal se rok 1963 a projekt byl ukončen z obavy před diskreditací nemocnice. Jediným důvodem bylo stále se šířící stigma spojené s těmito látkami. V té době ještě nebylo LSD zakázáno, ale stále více bylo dáváno do souvislosti s nežádoucím chováním, antisystémovým chováním a zkaženou mládeží. Všichni pracovníci zapojení do tohoto projektu, kteří v nemocnici pracovali, nemocnici poté opustili.

„Opuštění těchto dětí bylo pro nás všechny nesmírně bolestnou zkušeností. Velmi nás překvapilo a dojalo, jak děti náš odchod chápaly a přijímaly, když jsme se s nimi loučili. O deset let později jsme se pokusili o další pokračování, ale ukázalo se, že bylo marné. Vedení nemocnice mělo strach o svoji pověst.“

Dodává Fisher

Aby se vedení nemocnice vyhnulo skandálu, rozhodlo se studii o LSD nezveřejňovat. Studie byla publikována až o několik desetiletí později. Koncem 60. let se situace s psychedeliky vyhrotila natolik, že je OSN zařadila na seznam zakázaných látek a kategorizovala je jako návykové látky s nulovým lékařským využitím. Jejich držení a užívání bylo přísně trestáno. Toto usnesení následně následoval i zbytek světa.

Doufejme, že tyto příběhy povedou lidi k zamyšlení a k postupnému uvědomění, jak moc je zákon, který zabraňuje a zakazuje jakékoliv používání těchto látek, zhoubný a iracionální.

Zdrojem tohoto článku je studie, která byla publikována v Newsletteru Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia, MAPS – ročník 7, číslo, 3 rok 1997 – str. 18-25. Název studie je Treatment of Childhood Schizophrenia Utilizing LSD and Psilocybin, Gary Fisher, Ph.D.

Fotografie Nancy pochází z archivu rodiny Fisherových a archivu Purdue University, Virginia Kelly Karnes. Ostatní fotografie jsou pouze ilustrativní.